Raději budu šmelit s cementem...
Autor článku : MUDr. Jiří Franz
převzato z: www.zzskolin.cz
Za oněch časů, v jednom nejmenovaném městě, na veřejném prostranství zkolaboval člověk. Velmi záhy mu bylo moc a moc zle. Po rozpačité, neodpustitelné časové prodlevě byla umírajícímu poskytnuta mizerná rezervovaná první pomoc. V termínu, za který by se nemusela stydět žádná záchranná služba po celé této nemocné planetě, přijeli na místo kompetentní dokonalí profesionálové. Lidé, kteří mají za sebou činy a skutky, jaké nelze zaplatit. Nikdy nikdo jim nepostaví sochu na náměstí, vždy budou odmítat naplano žvanit na stránkách pestrobarevného bulváru této nemorální zlobné a zbabělé země. Země, kde se lékaři odstřelují veřejně na ulici jak škodná, usekávají se jim ruce. V zemi přeplácených, nekriticky honestovaných sportovních primadon, glorifikovaných, mizerně zpívajících Superstars, kde se ale na druhé straně již zcela bez zábran a beztrestně sprostě spílá zdravotníkům. V prostředí, kde jsou tito hippokratovští lidé předhazováni jak v aréně zběsilým nekompetentním iluzím tzv. "investigastivních" novinářů, aby později - na základě jejich "reportáží" - museli - s celou svojí rodinou chodit kanalizací, v převleku, s nalepenými vousy - nebo lépe raději rovnou emigrovat do Albánie. Za oněch časů v tom zmíněném neznámém městě posádka záchranné služby na vysoké odborné úrovni, která by se dala natáčet jako výukový film, zahájila svojí práci a zachránila umírajícímu život. Po celou dobu byli tito klidní mlčenliví lidé hlasitě a veřejně osočováni bytostí z jiné planety. Byl to satyr, troll, vlkodlak - nebo jeden z nás? Jeho počínání a slovník byly nepublikovatelné. Neznám žádný sdělovací prostředek, bulvár, dokonce ani žádnou dostatečně špinavou špeluňku osmé cenové skupiny, kde by bylo možné počínání této fantaskní bytosti reprodukovat. Zkusil jsem se zavřít ve sklepě s koksem, zamkl jsem se tam a začal některá jeho slova o samotě opakovat. Již po několika vteřinách jsem se červenal studem, chtělo se mi zvracet. Kdo mne zná, ví že snesu leccos. Tohle ne!!! Na onom veřejném prostranství stálo okolo mnoho lidí. Mlčeli, odvraceli oči, ucpávali si uši, jsem si jist že mnozí dokonce souhlasili s furiózním řáděním onoho asociálního mimozemšťana. Nenašel se nikdo, kdo by pohybem, gestem, slovem, činem… něčím - nalezl tolik sebereflexe, aby alespoň vyjádřil nějaký názor. Astrální dav, zombie, scénář pro mizerný mikrohoror.
Když jsem se probudil, byl jsem rád, že se to nestalo v Kolíně. Protože v tomto královském historickém městě přeci nikdo nenadává dispečerce záchranné služby, nevyhrožuje zdravotníkům ještě než začnou cokoli konat, ještě než stačí otevřít ústa, že?
O tom, jak přesně funguje záchranná služba mají naši občané přeci přesné představy, nehltají a neberou vážně absurdní živé obrazy z fantasmagorických televizních seriálů, ve kterých teče krev, trčí kosti, ozývá se řev a pláč, že? Perfektně nažehlení záchranáři pak agresivními prostředky oživují těžce nemocné a poraněné jak na běžícím pásu a ještě stačí rozdávat povzbudivé úsměvy a čokoládová cukrlata plačícím dětem.
Jsem dále rád, že v našem slavném městě Kolíně všichni zasvěceně chápou, že onen zázračný "elektrický šok" se správně nazývá defibrilace a že se nepoužívá vždy a u každého. Ten kdo není při resuscitaci záchrannou službou defibrilován není ošizen. Tento léčebný manévr má svoje přesně definované indikace. Nemyslíme si přeci, že ten, kdo je poctěn "elektrickým šokem" je pouze někdo z magistrátu či parlamentu, nebo rodinný příslušník lékařů či sester. Nemyslíme si přeci, že v poskytnutí defibrilace hraje roli protekce či úplatkářství, že ano? Určitě všichni znají, že jsou stavy, při kterých nemá defibrilace vůbec žádný smysl, určitě je pro širokou veřejnost již dávno důvěrně známou věcí, že se neprovádí divácky efektní injekce čackou dlouhou jehlou "přímo do srdce" - není - liž pravda? Je moc dobře a hodně důležité, že dnes již každý považuje za samozřejmost nikomu, kdo zkolabuje podložit hlavu nebo se snažit takového člověka posadit či dokonce "rozchodit", že?
Toto je jeden z nejstrašlivějších a současně nejčastěji viděných omylů, který stojí denně lidské životy. Předklonění hlavy u pacienta v bezvědomí vede s jistotou k uzavření dýchacích cest a následnému udušení postiženého. Právě tak již bylo doslova zabito svými "zachránci" mnoho epileptiků, diabetiků, kardiaků. Pacient v bezvědomí nebo s poruchou vědomí patří přinejmenším na záda na rovnou podložku. Pokud nedýchá, je třeba hlavu zaklonit a případně začít s umělým dýcháním. Pokud dýchá, je nejlepší stabilizovaná poloha na boku jako prevence vdechnutí zvratků. Ale i to přeci všichni známe, že? A to nás nepochybně opravňuje sprostě nadávat "saniťákům", vyčítat jim jejich "obrovské" platy. My přeci víme své jak to na tom světě chodí!!!
Už té ironie a sarkasmu raději nechám. Není to poprvé, kdy jsem nucen se znovu a znovu zlobit, nevěřícně poslouchat stesky svých podřízených na téma, které již dávno nejsou občasné: agresivní, arogantní a doslova trestuhodné, skoro vždy neoprávněné a nespravedlivé, projevy zvůle vůči posádkám záchranné služby. Nejsem žádný westernový hrdina ani tvrďák, ale ani náhodou se nebojím projevit nevoli za všechny své ovečky. Nejsem sám, kdo má někdy chuť se vším praštit a jít - jak říkával můj otec - "šmelit s cimentem". Nejsem sám! Dovoluji si citovat z největšího záchrankového webového serveru, kde se kolegové vždy a výhradně snaží zdvořile komunikovat se širokou veřejností a stále vysvětlovat. Biblicky, chlebem a ne kamenem! Co jsme si všichni již za ta léta museli vyslechnout na téma /citace/:
Kde jsou proboha tak dlouho?
Včasný příjezd posádky záchranné služby je oprávněný požadavek každého reálného i potenciálního postiženého i svědka náhlé příhody. Při nejlepší vůli ale nelze očekávat, že se záchranka na místě zjeví ve 2 - 3 minutách: dojezdový čas se skládá z řady dílčích, relativně krátkých časů. Jednotlivé dílčí časy se v průměru pohybují okolo těchto hodnot: čas od události do rozhodnutí volat záchranku, vytočení čísla, čekání na spojení: 1/2 minuty a víc. Rozhovor s dispečinkem: okolo 1 minuty. Předání informace posádce, výjezd: 2-3 minuty (vrtulník 3-5minut, z hangáru 5-10 minut). Cesta na místo: cca 1 min/1 km (ve městě v průměru okolo 4 - 5 minut, mimo město 7 - 10 minut a více). Cesta od vozidla k pacientovi (do domu): 2-5 minut. Součet těchto časů se jen málokdy dostane pod 10 minut skutečné dosažitelnosti pomoci počítáno od okamžiku události do okamžiku než ruka zdravotníkova spočine na pacientovi. Jen v případě mimořádně příznivé souhry okolností se podaří tento čas stlačit pod 5 minut. Přestože na laika působí tyto počty depresivně, je nutno konstatovat, že tato čísla korespondují se stejně počítanými časy v nejvyspělejších zemích. Zejména v život bezprostředně ohrožujících stavech tím vyniká potřeba laické první pomoci svědky příhody: například u zástav oběhu vzniklých v souvislosti s infarktem myokardu má při kvalitní laické resuscitaci (nepřímé masáži srdce s umělým dýcháním z plic do plic) 50% postižených i po deseti minutách šanci na přežití a uzdravení, zatímco bez této pomoci již umírá (na místě nebo později v nemocnici) statisticky 100% postižených!!!
Poznámka: zákonná norma (vyhláška 434/92) zde stanoví, že záchranná služba musí být organizována tak, aby "byla zabezpečena dostupnost přednemocniční neodkladné péče a její poskytnutí do 15 minut od přijetí tísňové výzvy s výjimkou případů hodných zvláštního zřetele". / konec citace /- viz www.zachrannasluzba.cz
Dávno jsou pryč časy, kdy přijela záchranka, naložila nemocného či poraněného jak pytel brambor do auta a uháněla do nemocnice. Je až zarážející, kolik lidí v tomto počínání nadále vidí to nejkrásnější a nejlepší, co je možné pro postiženého udělat! Záchranářům a jejich umu či vybavení, které s sebou mají ve vozech, je třeba věřit. Jsou stavy, kdy je pro další osud postiženého zcela nezbytné nejprve co nejdříve jeho zdravotní stav stabilizovat na místě. A to zcela stejně jako by se stalo - až nebezpečně - mnohem později v nemocnici. Jinak by nemělo tak úplně smysl sanitku vůbec volat. Stačilo by pak zavolat třeba onoho sprostě nadávajícího satyra s flaškou kořalky v ruce, naložit poraněného na trakař a uhánět do nejbližšího špitálu.
Po našich městech a vesnicích se pohybují všelijaké sanitky. Nejvíc je vozů dopravních zdravotních služeb. Posádku tvoří jeden nebo dva řidiči, kteří ovládají základní první pomoc a mají k dispozici jen skutečně základní vybavení. Tato vozidla vyjíždějí na běžnou objednávku zdravotnického převozu. K akutním stavům se jejich posádky dostávají zřídka nebo náhodou. Ani těmito zdravotníky se nesluší a priori opovrhovat. Kdo tak činí, dopouští se neomluvitelné nestydatosti!!!
Při zásahu na základě tísňové výzvy na lince 155 se lze setkat se dvěma typy posádek. Posádku RZP /rychlé zdravotnické pomoci/ tvoří řidič záchranář /absolvent specializovaného nadstavbového kurzu/ a vysoce kvalifikovaná zdravotní sestra, /nebo muž -"bratr"/. V poslední době jsou i u nás používány stále častěji.
Posádku RLP, která je nadále v naší oblasti nejčastější, tvoří řidič záchranář, sestra a lékař. Tam, kde je k dispozici posádka RZP, zasahuje posádka RLP pouze u závažnějších případů, tam kde RZP není k dispozici, vyjíždí RLP ke všem výzvám.
Jsem vděčný každému, kdo je ochoten tyto stále se opakující - pohříchu zhoršující - potíže s občasným opovržením a agresí vůči záchrance zveřejnit. Stydím se za některé naše spoluobčany, i když je jich stále menšina. Vydají mnohdy za celý pluk. Pracuji ve zdravotnictví 36 let, prošel jsem opojením z úspěchů v časech nezralosti, naučil jsem se soucítit s lidským utrpením, když přimhouřím oči vidím jen krev, bolest, hrůzu, často i smrt. Do úmoru se snažím stále aktivněji na sobě pracovat a neúprosně k tomu vedu i svoje spolupracovníky. Na práci 99% z nich jsem oprávněně hrdý, v drtivé většině jsem ochoten se za ně vždy postavit i v situacích, které se nezasvěcenému, natož militantnímu, laikovi mohou zdát divné nebo a priori důvodem k averzi, násilí, agresi či neoprávněnému stěžovatelství. S nelibostí nesu přibývající projevy hulvátství a morálního úpadku některých občanů vůči zdravotníkům. V Kolíně a širokém okolí nebude nikdo ze záchranné služby nosit zbraň, nebudeme se učit sebeobraně a nutit se k tomu, aby se pacient stal naším sokem či dokonce nepřítelem. Alespoň pokud budu mít nadále šanci do problematiky jakkoli zasáhnout. Na druhé straně budu trvale všemi legitimními prostředky, v duchu vlastního zapřísáhlého pacifizmu, bojovat proti všem projevům, které nepatří ani do vepřína či vykřičených domů v rozvojových zemích. Je již samo o sobě ostudou v jakém stavu je celé české zdravotnictví a jaké problémy ho ještě čekají dvacet nebo třicet let. Proto nevidím žádný důvod aby si "zákon" do svých rukou brali nekompetentní hulváti a samozvanci z řad občanů, kteří mají možná problémy i sami se sebou či vlastním umem, který by měl alespoň desetinovou cenu práce lidí ze záchranných služeb.
zpět na úvod