Zdravotnicko - ekonomické aspekty přednemocniční péče o občany
Autor článku : MUDr. Jiří Franz
převzato z: www.zzskolin.cz
Nekonečným debatním prvkem ve zdravotnictví jsou peníze a jejich proměna v adekvátní zdravotní péči. Palčivé problémy jsou především oblastech akutní medicíny - neodkladné přednemocniční, ambulantní i lůžkové. Sociologové poukazují na rozpor mezi pojmem zdraví jako daru "od Boha", který morálně nepodléhá žádným platbám /"… porazilo ho auto, on za nic nemůže, přece za to ještě nebude platit…!"/ a na druhé straně profesi lékařů či záchranářů všeho druhu zaměřenou též na jejich obživu a na jejich zisk. To nemluvím o nákladech na léčení závažných stavů. Veřejnosti se nechce věřit, že péče o závažné život ohrožující stavy může být omezována něčím tak přízemním, jako jsou peníze. Mnoho občanů nechápe - i když se jím jako člověk nedivím - že sebedokonalejší zdravotní péče může selhávat i z jiného důvodu, než jen chybami zdravotníků. Vynucené ekonomické aspekty, stanovení efektivity nákladů, distribuce nedostatkového zboží, příkazy k investiční kázni a přebujelá byrokracie vnášejí do práce lékaře v urgentních oborech principy, které jsou neslučitelné se zásadami, kterými se lékař musí při své práci řídit. Tedy jednat v nejlepším zájmu pacienta bez ohledu na principy tržního hospodářství. Já, především lékař, zodpovědný za poskytování dostupnosti záchranky pro 200 000 lidí mohu na sobě zapracovat a pochopit třeba principy nákladové rentability /podíl zisku či hospodářského výsledku k celkovým nákladům/, snažit se s těmito parametry zacházet a činit na jejich základě nějaká opatření, ale dříve či později zjistím, že již o pár kilometrů dál to chápou a činí úplně jinak. A proč ne, když není norma, zákon, předpis, pravidla hry? Tak čekám, snažím se být trpělivý. Ti nemocní lidé za to přeci nemohou. Kdo podlehne, prohrává, kdo bojuje, musí se sám stát místo lékaře úředníkem - ergo převozníkem, jako v té známé pohádce. Pro posádky záchranné služby je přec nepřijatelné nechat zemřít jednoho poraněného, aby mohli zajistit nebo léčit deset jiných. Záchranná služba nemůže být podnikem, jehož chod lze naplánovat a pak svou činnost s pouze vyvolenými pracovníky limitovat stanovováním různých manuálů či "dílenských listů" a omezovat léčení postižených nedostupností léků či léčebné technologie, jen proto, že nejsou peníze a je třeba šetřit. Akutní medicína je hektický boj o lidské zdraví, přežití. Nutnosti dát každému zcela maximální šanci. V takové chvíli se nemyslí na to, kolik co stojí. Lépe řečeno myslí, ale podle toho mohou někdy vypadat výsledky.
Mnozí organizátoři zdravotnictví oprávněně volají po efektivní - zřejmě i lacinější - návaznosti přednemocniční a nemocniční péče o zdraví občanů. A zase hlavně tam, kde jde o prudká závažná onemocnění či úrazy. Pravidla mezioborové spolupráce mezi jednotlivými odbornostmi lékařů jsou trnem v oku už i chytřejším nezdravotníkům, pacientům. Sami si začínají velmi správně všímat, že některá vyšetření či aplikace drahých léků může za určitých okolností proběhnout již v sanitním voze a bez srozumitelné komunikace mezi lékaři se opakovat i na lůžku. To je zákonitě drahé, nesmyslně nerentabilní. Někdy se to jakoby odcizeně od lidského utrpení nazývá vynucené duplicitní financování zdravotní péče. Kdosi vymyslel před lety pojem "orchestrace". Líbí se mi to slovo a vyjadřuje vše. V kapele nemohou všichni najednou hrát na basovou kytaru a pak si přesednout k bubnům a pak jen hulákat do mikrofonu bez hudby. Že to tak někdy vypadá i ve zdravotnictví je holá skutečnost. Nemocnému to snad ani neubližuje, je někdy spokojen, protože se s ním jakoby stále něco děje, ale ve skutečnosti je jakoby "přeléčen" nebo "léčen jakoby stále dokola". A to na každém pracovišti třeba znovu a pěkně od začátku. Vzdělávám se ve volném čase moderními požadavky v oblasti řízení a kontroly kvality poskytované zdravotní péče, kde je naše činnost chápána jako služba, jako švec či instalatér. Tomu bych rozuměl, kdyby stále nechyběla ona koordinace, komunikace mezi jednotlivými odbornostmi. Stále se zlobíme na zdravotní pojišťovny, ale často úplně zbytečně. Zdravotní pojišťovna je ze zákona a ústavou daná banka, kam si každý z nás ukládá svoje peníze, kterými je pak pojišťovna povinna zaplatit léčení případných bolístek a chorob všech občanů této země. Každá pojišťovna má ale překvapivě srozumitelná pravidla hry, kterými ty naše úspory chrání, aby nebyly vyhazovány z okna zbytečně. Třeba na vyšetření, která se úplně zbytečně opakují. Je už skoro lidovou písní, kolikrát majitel kamenů ve žlučníku absolvuje ultrazvukové vyšetření, než se někdo odhodlá ho konečně operovat. Někdy je to oprávněné, a ku prospěchu, ale někdy je to totéž, jako řádně zaplatit za poskytnuté služby ve vykřičeném domě a odpoledne zaplatit ihned po vstupu do jiného podobného podniku hned mezi dveřmi znovu, jen proto, že tam jdu tentokrát pouze navštívit svojí tetu, která tam pracuje jako bordelmamá. Zdravotníkům se pochopitelně nechce slyšet na tak zprofanované výrazy jako je efektivita nebo produktivita práce, ale realita si to již žádá dávno a bude v tom další vývoj i této složitě se probouzející země nezbytné.
Velkým zklamáním i pro záchranné služby jsou provozní příspěvky. Prakticky nikdy nejsou v takové výši, aby umožňovaly nějaký "kladný hospodářský výsledek". Některé výjezdy záchranné služby jsou v podstatě neufinancovatelné. V přednemocničním oboru, v oblasti prvního kontaktu s urgentně ohroženým občanem dojdeme často při hodnocení pohledávek a závazků po splatnosti k poměru 10:1 !!! Odborná společnost se léta neumí dohodnout se zdravotními pojišťovnami, najít konsenzus, tím staví pojišťovny do nespravedlivé role "lakomců" a neplatičů. Obrovské peníze v této zemi nadále unikají při pohledávkách za ošetření cizinců, kde vymáhání je povětšinou nerentabilní a zdlouhavé. Prakticky neřešitelnou je problematika léčení nepojištěných občanů s nízkou sociální adaptabilitou a bezdomovců. Nejsem si jist, že nadále existují zdravotnická zařízení, která penězi od zdravotních pojišťoven dohánějí chybějící přístrojová vybavení a ke konci roku jakoby "nemají" na nezbytně běžné léky. Je to bludný kruh. Výjezdy záchranných služeb nelze zastavit. I ve vozech rychlé lékařské pomoci bude třeba nadále, kromě odborného lidského potenciálu, monitory, ventilátory, specializované pomůcky, dříve užívané jen ve vybraných lůžkových intenzivních zařízeních. To vše je logicky drahé. Mým skromným přáním je, aby toto chápal každý svéprávný občan, ale především ti, kteří naši práci řídí, normují a financují. Oni to jsou - ne my - kteří mohou zajistit významnější rozvoj oboru - ku prospěchu nemocných. Tito manažeři by měli stále více vznikat z našich vlastních řad, je třeba naše zkušenosti používat, vhodně k tomu zdravotníky, kteří správně vědí své, motivovat. Zkrátka tak, aby se nadále nestávali z cukrářů ředitelé univerzitních knihoven. A nebo - pokud se jimi stanou, aby to uměli na 200 %.
Oprávněně se domnívám, že není důvod k panice. V Kolíně, jako kdekoli jinde, budou nadále vyjíždět sanitky k občanům, kteří zavolají, kteří jsou ve skutečné tísni a z nich budou vylézat lidé, kteří svojí práci umí a budou dělat vždy s maximálním možným nasazením, byť mnohdy omezováni nedostatečným vybavením.
V současnosti nelze bezhlavě a urychleně vymyslet žádný - ani od kohokoli opsaný -univerzální prototyp chodu celého zdravotnictví, tedy ani záchranných služeb. Naší společnou mezioborovou povinností - ve spolupráci s kompetentními aktivitami samotných pacientů - uchovat alespoň to co funguje a reálně kompetentně rozvíjet tyto systémy, bez rádoby tvůrčího "násilí", bez vymýšlení již vymyšleného a s lidmi, kteří problematice skutečně rozumějí. Ne pro vlastní slávu a peníze a podle Hippokratovy přísahy, která jakoby se vytratila. Ku prospěchu nemocných lidí, k potírání utrpení, bolestí a ohrožení životů nás všech. Dětí, dospělých i seniorů.
zpět na úvod